Často kladené dotazy a rozšířené mýty o ponašemu/prajzštině

Slovo prajzština se vžilo jako označení pro jazykové formy, kterými se tradičně hovoří na tzv. Prajzské (co je to Prajzská viz otázka Co je to prajzská? Co je to Císařská?).

Sám o sobě je to ale bohužel pojem poněkud problémový, protože je to označení zároveň velmi specifické a zároveň vlastně nic neoznačující – znamená totiž očividně „nářečí na Prajzské“, jakoby se jednalo o ucelené a od ostatních nářečí jasně diferencovatelné samostatné nářečí. Jenže nářečí na Prajzské jsou „výjimečná“ a sjednocená jenom povrchově, drobnou slupkou společného specifického lexika a hrstkou syntaktických jevů. Co se fonologie i většiny syntaxe a gramatiky týče, je naše mluva zcela pevně součástí společného jazykového celku s nářečími na zbylém Opavsku, která se sice dělí na západo-, středo- a východoopavskou podskupinu lašských resp. slezskomoravských nářečí, žádné toto dělení ale nekoresponduje jedna ku jedné s dělením Prajzská-Císařská podél řeky Opavice/Opavy.

Výsledkem je, že kupř. mluva v prajzských Kravařích je na základě mnoha jevů „příbuznější“ mluvě v cysarackých Mokrých Lazcích, než tomu v prajzských Ludgeřovicích, a ludgeřovické ponašemu je zase příbuznější tomu v ne-prajzské Ostravě, jímž se tam mluvilo před nástupem průmyslu.

Z toho důvodu se v rámci našeho projektu PoNašemu pojmu „prajzština“ docela vyhýbáme, protože je to zbytečně svazující termín, který vznikl spíše jako pojem sloužící ke kontrastu mezi naším „domorodým“ jazykem a cizím a novým jazykem češtinou. To, čím mluvil a mluví soused na druhé straně řeky Opavy, je a bylo vlastně to samé, čím mluví a mluvili našinci. (Ostatně zřejmě proto neexistuje termín „cysaračtina“, protože rozlišit mezi „cysaračtinou“ a „prajzštinou“ by bylo pro ne-dialektologa asi skoro nemožné.

Raději tedy volíme označení „ponašemu“ (či „ponašëmu“ v kompletním pravopise), tedy „jak mluvíme my“. Je to pojem rovněž zavedený, byť má také své problémy.

I přes v podstatě shodný název a to, jak podobně oba jazyky zní, se (aspoň podle nás) jedná o dva příbuzné jazyky, nikoliv o dvě varianty téhož.

Ponašemu na Prajzské i na Císařské (zde myšleno jako Opravsko mimo Hlučínsko) je kategorizováno mezi tzv. lašská nebo slezskomoravská nářečí, mezitím co těšínské ponašymu mezi slezsko-polská nářečí, přesněji bychom jej však měli zařadit jako nářečí slezského (či chcete-li šlonského) jazyka. Mezitím co ponašemu se vyvinulo ze staročeštiny, ponašymu se vyvinulo ze staropolštiny. Ponašemu a ponašymu tak pojí zhruba stejná příbuznost jako polštinu a češtinu – ale to je jen zjednodušující vysvětlení, vše je trochu komplikovanější:

Shrňme si to následovně: Ponašemu vzniklo ze staročeštiny (byť pár rysů naznačuje jisté oddělení ještě v pračeštině), čímž se liší od slezštiny, která vznikla ze staropolštiny a kterou se mluví v polském Slezsku ale také na Těšínsku. Zhruba od této doby, tedy někdy v údobí 11. až 13. století, začalo docházet ke štěpení ponašemu od zbytku českojazyčného prostoru, tedy k vzniku rozdílů mezi tím, jak se mluvilo tady u nás, a jak na Moravě a v Čechách. Za tímto oddělením mohl stát jeden hlavní faktor – mezi zdejším územím a Moravou na jihu se tehdy od Hrubého až po Nízký Jeseník rozprostíral hvozd, který značně omezoval kontakt mezi mluvčími na obou jeho stranách a tím brzdil či zamezoval šíření jazykových inovací tím kterým směrem. Tomuto hvozdu nejspíš vděčíme i za pozdější politické vývoje – již v tomto období způsobil, že se původně moravská Holasická provincie postupně začala ekonomicky i politicky vzdalovat Moravě, postupně se změnila na víceméně samostatné Opavské knížectví, a to se následně nejprve fakticky a od 17. století de iure stalo jedním z knížectví slezských, ke kterým mělo politicky a hospodářsky beztak blíž. Nezabránilo tomu ani vyklučení a osídlení tohoto hvozdu v průběhu vrcholného až pozdního středověku, protože nově vydobytá území osídlili především německojazyční osadníci, kteří tak z jazykového hlediska v podstatě bývalý hvozd jen zastoupili, protože ať už se na Moravě prosadila jakákoliv jazyková změna, německy hovořící člověk ji ani nepřebral, ani nepředal našim předkům tady na severu.

Tato naše specifická izolace nás tedy ušetřila mnoha jazykových jevů, jež se prosadily na Moravě a v Čechách. Druhým faktorem, který ponašemu ovlivnil, je pak samozřejmě vliv z východu, z Polska: Typické, na první poslech patrné rysy ponašemu jako „kratke zobaky“ či přízvuk na předposlední slabice vznikly původně někde v Polsku a rozšířily se až k nám, dokud se nezastavily právě o výše zmíněnou bariéru v podobě lesa a německy mluvících obyvatel. Zároveň je ale potřeba zmínit, že i v dnešním polském Slezsku existovaly jisté bariéry, díky nimž se mohla slezština vydělit, když ne od polštiny samotné, pak alespoň od ostatních polských nářečí. Horní Slezsko tak do jisté míry tvořilo jakýsi pomyslný kotel, do kterého se občas vlil nějaký vliv z polštiny či z češtiny, občas tu vznikla nějaká vlastní inovace, průběžně to stále okořeňovaly vlivy z němčiny, a tak se zde vyvinuly dvě větší jazykové formy, které mají rozdílný původ ve staročeštině a staropolštině, ale sdílí mnoho společných rysů, které v polštině anebo češtině nenajdeme. Asi jako kdybychom měli dva rozdílné hardwary a nahráli na ně jeden společný, slezský software.

Abychom nezůstávali jen u teorie – dobrou ukázkou toho, že i když ponašemu a ponašymu dlouho kráčely stejnou cestou, stále jsou jinými jazykovými variantami s rozdílnými kořeny, jsou dvě již na první pohled nápadné hláskové změny, které proběhly ve staročeštině a tedy i ponašemu, ve staropolštině a tedy i v ponašymu však nikoliv: 1) změna g → h, 2) zánik nosových samohlásek:

Toto je častá laická mýlka – ne, ani jedna tato jazyková varianta není „mix“ jazyků, aspoň ne o nic moc víc, než třeba čeština, polština, slovenština nebo většina jiných jazyků. Samozřejmě jisté vlivy němčiny či polštiny ponašemu i ponašymu od češtiny odlišují, a to především ve slovní zásobě a v hláskosloví, ale podobně (byť s jiným rozložením) je na tom i čeština a polština samotná. Kupř. jen stěží budeme považovat češtinu za poněmčenou polštinu, protože se v ní běžně používají slova jako šnek, muset nebo ksicht, nebo protože čeština stejně jako němčina postrádá podstatnou část svých palatalizovaných (měkčených) slabik, které si kupř. polština uchovala.

Skutečně „míchané“ jazyky ve světě existují – nazýváme je kreolštinami. Takové jazyky se ale vyznačují velmi specifickými rysy, které v ponašemu i ponašymu nalezneme nanejvýš náznakově.

Prajzska, česky také Hlučínsko, je oblast v historickém Horním Slezsku, část dnešního Moravskoslezského kraje a severovýchodní část Opavska, západně od Ostravy a řeky Odry a východně od Opavy, severně od řeky Opavice/Opavy. Její severní hranici tvoří buďto dnešní polská hranice, nebo, v širším pojetí, řeka Cyna/Pština. Jeho jižní hranice vznikla v 18. století, když dnešní Prajzskou společně s většinou zbylého Slezska po vítězných válkách proti Habsburskému mocnářství získal pruský král Bedřich II. Veliký. Odtud pochází název Prajzská – tj. „ta část Slezska/Země, která patří Prajzům (tj. Prusům)“.

Od slova Prajzská se odvozují také názvy pro zdejší obyvatelstvo a jejich mluvu – Prajzáci a prajzština. Oba tyto názvy byly původně hanlivé (a někteří místní je tak stále vnímají), původní sebeoznačení místních bylo Moravcy a moravščyna, v dnešní době se ale mnozí, ne-li naprostá většina, z místních sama ráda označuje za Prajzaky a svou mluvu za prajźčynu či ponašëmu.

Císařská (ponašemu Cysarska, Čysarska či Tisarska) je v užším slova smyslu ta část Opavska a přilehlého Ostravska, která po zmíněných válkách nepřipadla Prusům, ale zůstala součástí Rakouského Slezska (v širším pojetí celý „neprajzský“ zbytek Slezska, Moravy a Čech). Odtud také pochází její název: Císařská – tj. „ta část Slezska/Země, která zůstala pod vládou [rakouského] císaře“.

Přesné vysvětlení toho, co to je a co není Prajzská, jak vznikla a jaké jsou její dějiny, tyto stránky nedokáží obsáhnout – je to dlouhé, složité a my se zaměřujeme především na to, jak se na Prajzské (a Císařské) mluví, mluvilo a bude mluvit. Chcete-li se dozvědět víc, doporučujeme vám navštívit skvělou stálou expozici v Muzeu Hlučínska.

Máme-li slovem ponašemu na mysli jeho užší význam, tedy prajzštinu, mluví se jím (překvapivě) na Prajzské. Dříve se tak mluvívalo (a snad stále mluví) i v obcích, jež se dnes nacházejí v Polsku – tyto obce, v polštině občas označované jako „polskie Morawy“, byly původně osídlené ponašemujazyčným obyvatelstvem. Další taková oblast, kde se kdysi mluvívalo ponašemu, se nachází na dnešním polském Hlubčicku severně od Opavy – zdejší obyvatelstvo však po válce odešlo / bylo odsunuto do Německa.

Máme-li na mysli ale všechny jazykové varianty blízce příbuzné prajzštině, které můžeme označit za ponašemu, jsou to kromě výše zmíněných oblastí také Císařská (zbylé Opavsko a Ostravsko) a vůbec lašskojazyčná oblast mimo Těšínsko, kde se mluví ponašymu. Nicméně bohužel nevíme, zda-li a jak četně se v těchto oblastech ještě ponašemu mluví.

Nový pravopis se snaží vzít v potaz nejpodstatnější rozdíly tak, aby kupř. člověk z Dolního Benešova a člověk z Píště napsali tutéž větu stejně, ale oba ji byli schopni přečíst po svém. Samozřejmě to nikdy nebude 100% a v některých detailech je třeba dělat ústupky, ale jinak to prostě nejde.

S takovýmto pravopisem se naše robustní společná kultura tvoří a hájí mnohem snáz, protože lidé z různých částí našeho kraje mohou bez obtíží číst a sdílet stejné texty, lektoři mají jednotné materiály použitelné všude, zápis je dobře zpracovatelný pro slovníky i jazykové archivy, kde se díky jednotnosti snadno vyhledává, a navíc to jakémukoliv psanému projevu v ponašemu dodává jistý punc legitimity a vytříbenosti, protože jednotný zápis působí profesionálněji a promyšleněji.

Ano i ne.

Bereme v potaz i „neprajzské“ varianty ponašemu z Císařské, protože jsou stejně nedílnou součástí našeho jazyka jako prajzské ponašemu.

Zároveň však nelze celému našemu projektu prozatím upřít jistý „prajzocentrismus“ – náš slovník shromažďuje přednostně prajzské tvary, náš pravopis se zakládá především na výslovnosti na Prajzské a v rámci kurzu se také zaměřujeme hlavně na specifika prajzkého ponašemu, třebaže že se u všech těchto věcí vždy snažíme zmínit i cysaracké obměny, pokud o nich víme.

Není to ale účelové, je to spíš výsledek omezení, která máme – známe především Prajzskou, kurz pořádáme na Prajzské a téměř zcela pro Prajzáky. Budeme-li někdy mít možnost rozšířit naše pole působnosti i na Císařskou, resp. zapojí-li se do projektu někdy lidé z Císařské, jejich vklad vřele uvítáme, protože mohou naši činnost obohatit o aspekty, o kterých třeba ani nevíme. Tak, jak se věci mají nyní, ale v rámci praktičnosti musíme arbitrárně rozhodnout, co zakomponovat a co už ne – a prozatím se nejlogičtější hranicí jeví hranice Prajzské.

Nejsou-li na úvodní stránce vypsané otevřené přihlášky, znamená to, že kurz buď již probíhá, nebo se ještě nechystá nový. Momentálně nelze předobjednávat kurz dopředu, protože mezi sezónami sami ještě neznáme přesná data jejich konání.

Můžete nám však napsat na naši e-mailovou adresu ponasemu.muzeumhlucinska@gmail.com s tím, že máte výhledově o kurz zájem, a my si Vás napíšeme na seznam zájemců a budeme Vás přednostně informovat o otevření přihlášek, jakmile budou k dispozici.

Jistě! Možností, jak pomoci, je nekonečné množství, od drobností po už intenzivnější činnosti.

• Z jednoduchých věcí stačí, když budete ponašemu mluvit, psát, tvořit (a když při tom užijete náš pravopis, bude to ještě lepší).
• Sem tam se o našem projektu můžete zmínit lidem ve svém okolí.
• Můžete ale také sbírat slova a věty ponašemu, které znáte vy nebo vaši blízcí a sousedé – nasbíraná slova nám můžete sdělit prostřednictvím tohoto formuláře, nebo klidně zasláním wordového, pdf. nebo excelového dokumentu, nebo klidně vyfoceného papíru na naši e-mailovou adresu.
• Rovněž můžete pomoci s lokalizací slov, která již ve slovníku máme, abychom přesněji věděli kde se co používá a nepoužívá. To můžete učinit prostřednictvím tohoto formuláře, nebo klidně zasláním wordového, pdf. nebo excelového dokumentu, nebo klidně vyfoceného papíru na naši e-mailovou adresu.
• Můžete pořizovat nahrávky nebo zápisy celých vyprávění mluvčích, kteří podle Vás umí dobře ponašemu – nahrávky jsou velmi cenné, protože jsou to nejen doklady, ale také zachycují na papír jen obtížně přenositelné aspekty mluvy jako intonaci a melodii jazyka. Jejich příběhy, ať už ze života, nebo třeba pohádky, jsou cennými okny do naší kultury. Dbejte však na to, abyste měli vždy výslovný souhlas daného mluvčího s tím, že jej nahráváte/zapisujete.
• Můžete se účastnit dotazníků, kterými čas od času shromažďujeme jazyková data. Nejnovější dotazník naleznete ZDE.

Je toho ale samozřejmě mnohem víc, včetně činností nepřímo spjatými s jazykem!

• Umíte spravovat webové stránky? Vždy se nám hodí výpomoc!
• Umíte spravovat sociální média? Napadají Vás tuny memů ponašemu, ale nemáte kde a jak se o ně podělit se světem? Víte co jsou to reely a jste ochotni je dělat?
• Máte vzdělání nebo zkušenosti s prací ve vzdělávání a chcete se podílet na tvorbě výukových materiálů ponašemu pro děti a omladinu?
• Máte jazykovědné vzdělání a chcete opravit nebo rozšířit nebo se jinak podílet na tvorbě našich materiálů?
• Chcete pomoci při tvorbě našeho slovníku „přímo“ – tj. kategorizací a pravopisnou úpravou shromážděných zdrojů do zpracovatelného formátu?
• Jste dobří v grafice a chtěli byste své schopnosti nabídnout pro náš jazyk?
• Napadá Vás jakýkoliv jiný způsob, jak se zapojit? Nějaké jiné dílčí projekty, které se týkají ponašemu?

Super! Napište nám e-mail na ponasemu.muzeumhlucinska@gmail.com a na něco přijdeme!

Cíle projektu jsou:

• nabídnout lidem možnost dozvědět se něco o naší mluvě, pokud možno přístupnou formou
• zpropagovat a rehabilitovat ponašemu a poukázat na jeho kulturní a společenskou hodnotu
• propůjčit ponašemu dostatečnou legitimitu, aby se mluvčí přestali bát či stydět ponašemu mluvit a aby se mladí přestali bát jím chtít mluvit, resp. se začali stydět, že jím nemluví
• shromáždit co nejvíce z našeho jazykového bohatství a co nejlépe jej systematizovat
• nabídnout mladším generacím možnost znovu se naučit něco, co se jim možná nedochovalo
• nabídnout lidem s kořeny mimo náš kraj naučit se naši mluvu a o to víc se stát součástí společného příběhu